"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Počet přístupů: 430695

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

TATENICE

(Terénní rekognoskace dálkové dopravní trasy v místě)

  

Střed obce Tatenice se zámkem a kostelem

Na vedlejší mapce je na úseku od Starého Města u Mor. Třebové až ke státní hranici přibližně znázorněna (červeným tečkováním) u nás nejsevernější etapa v historické literatuře známého evropského spoje sever – jih. Označován bývá různě, také jako spoj Vratislav – Vídeň, nebo třeba Balt – Jadran.

Jedná se o starou evropskou dopravní trasu, využívající k přepravě příhodné dispozice kraje. V období II. světové války zde mělo být vybudováno i dálniční spojení (Vratislav – Vídeň). Materiální potvrzení zahájení prací na dopravní idei najdeme na mnoha místech v řadě staveb dálničních mostů a některých úseků náspů na vytyčené trase, napohled doposud v kupodivu dobré kvalitě a stavu.

V naší době v ní, (jako možná i v lecčems dalším užitečném), nijaká účelnost shledávána není, silničky jsou zde jedny z nejhorších, takže již kontrastují se sousedním Kladskem, kde na Kladské Nise mosty zničené nedávnou povodní v předstihu nově nahradily perfektní konstrukce, počítající s budoucmí rozšířením a zřejmě i částečnýmz vypřímením vozovky.
Dávné soumarské a vozové cesty byly v období před více než 100 až 200 léty přestavěny na silnice, ale zde často na dlouhých úsecích alespoň přibližně sledují směr i položení původní trasy. O někdejší staleté důležitosti spoje můžeme nabýt podpůrná svědectví různých druhů. Jsou jimi např. typová jména osad na štítecku, ale i rozloha a samotný tvar území štíteckého statku. (Blíže na stránkách MILLENIUM pod titulkem Souvislosti názvu Písařov – I.)

To, podle písemných dokladů, se jako součást zábřežského panství prakticky více než po 700 let vytrvale udržovalo, nebo opětovně znovu navracelo k charakteristickému stálému obvodu. (Občas ovšem byly některé jeho vesnice dočasně použity jako platidlo k vyrovnávání různých závazků, věn, či v jiných transakcích, jako se tomu za feudalismu samozřejmě běžně dělo všude). Přesto, že plocha štíteckého dominia na severu zaujímá celé nejhornější povodí Březné, bezprostředně pod Štíty je opouští, aby zahrnula pouze osady a území právě kolem tohoto spoje. Je tedy dosti patrné, že účelem konstituování původní štítecké správní jednotky byla všestranná péče – úřední, vojenská i technologická o důležitý poslední úsek dopravní trasy k hranici.

Přirozenou hranici štíteckého obvodu, před kolonizací ve 13. století, respektive před vybudováním Kláštera Koruna v Krasíkově v r. 1267, tvořil až brod přes Moravskou Sázavu v Tatenici. Nové církevní instituci augustiniánů byly však státní správou tehdy předány některé jižnější tatenické usedlosti, jak s péčí  o tento brod – tak s jeho výnosy. Nikoliv však poprve: již jednou se Tatenice ocitly v majetku církve, když je r. 1065 vladyka z nedalekého Žipotína věnoval benediktínskému klášteru Hradiště u Olomouce.

Jako zajímavou náhodu můžeme na zde pojednávané trase Balt – Jadran zaznamenat, že jestliže jsou naše Štíty vysazeny v bezprostřední blízkosti severního dunajského rozvodí, najdeme zase u rakouského Pittenu osadu – Schiltern, tedy opět Štíty. Shodou okolností právě tady naše trasa překračuje jižní rozvodí Dunaje, tvořené povodím řeky Litavy.

Schema delšího úseku trasy: Štíty – Schiltern

Tím nemíníme sdělit, že náhodou se právě na této trase vyskytla stejnojmenná sídla vojenské správy – podobné názvy najdeme ještě dnes na mnoha dalších příhraničních místech, neboť právě těchto středisek někdejších zemských bran bylo systematicky třeba na hranicích všude, (nejen na mezistátních, ale i na hranicích krajských, či župních). Jen tyto si náhodou, alespoň v podstatě, nehledě na různé jazyky, uchovaly svá jména (a nejméně 18 dalších u nás, na Slovensku a v Rakousku), jiné je přirozeně pozměnily (třeba Vimperk = ozdobný štít gotických domů i chrámů), další buď zanikly, či svá jména pozměnily zcela, nebo střediskové funkce v příhraniční okrsku zastávalo sídliště i jinak pojmenované.

Nejasnosti, snad i někdejší spory jak o slovanském, nebo německém původu charakteristického názvu, případně rovněž  o stáří těchto jmen je třeba podstatně rozšířit. Původ z němčiny bývá vylučován již proto, že feudální společnost zajišťovala výkon značné části státní moci svým způsobem soukromými rukami silných šlechtických rodů, nebo na nižším stupni i městských obcí, případně i některými církevními institucemi. Nikoliv tedy jakýmisi polis svobodných občanů, nebo alespoň ve zvláštních územních okrscích polovojensky organizovanými skupinami části obyvatel, na něž byly určité funkce státní správy delegovány, jako tomu bývalo ve starší  historické etapě. Také názvosloví v Německu vůbec postrádá větší typovost při vytváření jmen, ještě nejspíše se jedná jen o typovost zeměpisnou Nieder-, Oder-, případně – stein, –bach, -steg, a pod.

  

  

Hrad Sciatha, čili Štít na západním skotském pobřeží

Takovéto zdůvodnění, vyloučení původu pojmenování z němčiny, však ještě automaticky nepřiklání zdroj jména k české, ani obecněji k slovanské straně. Nedostalo se mně sice doposud žádného jazykového výkladu, či rozboru samotného kořene, či původu nyní užívaného tvaru slova štít, pro označení součásti výzbroje nebo staveb, ale ve staročeštině a doposud v řadě slovanských jazyků i v některých našich nářečích znělo, či stále zní: ščit, také ščita. Vzdálená fonetická podobnost s německým schild, zde zvláště nepadá na váhu, neboť v obou řečech je nejprve potřebné objasnit vztah (a pravděpodobnou následnost) ke keltskému (zde skotskému) slovu sciatha = štít (možná dokonce i ona ščita).

Vznik štíteckého územního okrsku (a mnohých dalších podobných) neiniciujících se jen jménem štít, ale i jinými názvy je tedy třeba hledat již v dobách keltské administrativy. Postupem času (některé informace máme z feudálního období) se okruh pravomocí stále snižoval. Ještě na začátku 14. stol. víme o stálé vojenské posádce ve štítecké tvrzi, (příslušné tehdy k hradu Hoštejn a s ním opět k zábřežskému správnímu obvodu). Částečné uvolnění vztahů okolních osad se správou štíteckého statku přineslo i zrušení roboty. Koncem 18. století je ze Štítů přenesen státní solný monopol do Červené Vody – bližší k hranici a poslední institucionální vymoženost, soudní okres Štíty, (vytvořený v r. 1868) jehož hranice do značné míry reflektovala původní rozlohu dominia, zanikl při reformě státní správy v r. 1949.

V současnosti se dospělo dokonce k zařazení rozsáhlých území a obcí do Pardubického kraje. Centralistická státní správa se vyhýbá každé vizi a k vytyčování administrativních celků přistupuje s podivuhodnou libovolností. Připomíná tak spíše výrobu puzzle (angl. přivést do rozpaků) než snad její skládání. Ministerští úředníci jsou již natolik zkušení, že velmi dobře tuší životnost svých administrativních počinů – průměrně dvacet let, čili jaképak koncepce, občanům asi bude vhodné i nadále diktovat a měnit pravidla během hry. Ovšem srozumitelnost, účelnost, či dokonce užitečnost tyto poněkud nešťastné demonstrace vedoucí role centra zvláště nesledují.

Terénní stopy trasy

Kromě zmíněných i některých dalších známých úvah a dokladů o nepochybné starobylosti štíteckého spoje zde však navíc můžeme shlédnout i velmi hmatatelná svědectví o někdejším intenzivním využívání trasy. Při cestě do Štítů je třeba od brodu na Moravské Sázavě vystoupat z Tatenic do suchých a vysokých poloh u Strážné, Lázku a Cotkytle. Dosti příkré a dlouhé úbočí překonává dnešní silnice z horního konce Tatenic dvěma serpentinovitými zatáčkami vedenými v polích obce, aby se dostala  do míst poněkud pozvolnějšího stoupání v lese.

Právě zde, na okrajích lesního porostu, se v sousedství silnice dochovaly mohutné svazky asi 15 úvozů směřujících, právě jako silnice, ke Strážné a Štítům. Oblast výskytu úvozů je zde opravdu výrazná, široká téměř 100 m, nicméně - do lesa přicházejí ze směru o více než 90o odchylného, než dnešní silnice.

  

Orientační nákres několika variant původních tras

 Z jejich směřování lze proto předpokládat i původnější trasu, (jež serpentiny přirozeně nepotřebovala) a celé horní Tatenice vysoko míjela pěkným suchým terénem, na nějž vystoupala od nutného brodu přes nepříliš veliký tatenický potok ve středu obce, již u zámku a kostela, (označena je červeným tečkováním). Jisté terénní pozůstatky na předpokládaném místě této původní trasy lze spatřovat v určitých úsecích dnešních polních cest stejného směru, na dvou místech ještě doprovázených mohutným úvozem starší cesty.

Dopravní síť na území obce však zřejmě mohla být i složitější a hustší, než naznačuje mapka, neboť ze zprávy v místní kronice o moru v r. 1714 se dozvídáme kromě o silnici do Krasíkova (pojmenování prostých cest, vedených jen po přírodním povrchu – silnicemi – se místy vyskytuje již od středověku), ještě i o zvláštní dobytčí cestě, zda obecního, nebo i dálkového významu není zřejmé.

Lze si představit ještě nejméně i dvě jiné verze původní trasy a přirozeně není vyloučeno, že v provozu mohly být v jistých obdobích všechny, některé i současně.

  1. Do míst zakreslených svazků úvozů možná směřovala z horního konce Tatenic (naznačena je modrým tečkováním) ze stejného prostoru jako dnešní silnice, již i větev starší cesty. Zpočátku je souběžná se silnicí, ale brzy její trasu opouští, aby vystoupala přímo, bez serpentin, jak se na starou cestu sluší, k okrajům lesa. Několik markantních terénních stop v okolí silnice, dokonce i v polích by takovémuto řešení nasvědčovalo.
  2. Trasa vedoucí zcela mimo Tatenic (naznačena zeleným tečkováním) bez prudké změny směru k zámku je vlastně nejvíce přirozená a je výhodná tím, že by umožnila od řeky Moravské Sázavy mnohem delší, čili též pozvolnější výstup. Ovšem i na ní je třeba počítat s broděním, ale jen přes menší přítok tatenického potoka. Dnes na něm sice jsou dva rybníčky, ale nedochovaly se žádné stopy po snad níže na jeho toku umístěné někdejší rybniční hrázi, po níž by bylo možno tok dobře a pohodlně překonat.

Výrazné místo úvozů nad Tatenicemi lokalizoval před dvěma lety D. Cendelín – vytipováním na mapách a následným úspěšným ověřením v terénu. Užitá metoda předchozího teoretického vyhledání a následného praktického ověření ukazuje, že teorie suchých tras  je nejen velmi spolehlivá, ale také se shoduje s dávnou praxí, znalostmi a požadavky vytyčovatelů nejvhodnějších dopravních prostor.

Kromě těchto zmíněných nejvýraznějších terénních stop nad Tatenicemi, lze najít i na dalších místech, severněji podél silnice k Lázku i jiné dobře patrné pozůstatky trasy – celý terén jsme však zdaleka neprošli a je proto možné, že jsou zde v příhodných lesních porostech ještě i mnohé jiné terénní stopy.

Kříž uprostřed lesa

K zajímavému optickému dokreslení výraznosti místa vstupu starých cest i nové silnice do lesa nám může posloužit také pískovcový kříž, stojící zde v lese. Je totiž podivně - nyní již více než století - vzdálen desítky metrů nejen od silnice, ale dokonce  jakékoliv současné lesní cesty. Zato se od něj, skutečně výmluvně, rozbíhá vějíř hned sedmi výrazných někdejších úvozů. (Na fotografii, bohužel, v celku  nezachytitelný). Nejstarší z letopočtů, které nápisy na kříži uvádí je 1800, kdy ovšem byly staré trasy ještě v plném provozu. Nápis sám se nevyslovuje o příhodě, jež zbudování památníku vyvolala. Jen umístění kříže na sedminásobném dávném rozcestí (ve skutečnosti ovšem jen různými rameny jediného spoje) nám umožňuje domnívat se, že snad souvisela s dopravou.

IOHANN WEIGL EIN BAVERSMANN
DANKT HIER IESUM WIE ER KANN
VM(?) ZV ZEIGEN IEDEM CHRIST
WIE ZV DANKEN PELICHTES IST
ANNO 1800

Johann Weigl sedlák,
děkuje zde jak může,
aby ukázal každému křesťanovi,
jaká je naše povinnost poděkovat.
Anno 1800

(Překlad a konsultace laskavostí Karl Henryho, Brisbane)

Konkrétní umístění hlavního brodu přes Moravskou Sázavu není zatím možno bez důkladného historického a terénního průzkumu přesněji lokalizovat. Nejvýchodnějším možným umístěním brodu na toku řeky je právě průsečík posledně zmiňované verze trasy (zcela mimo Tatenice) s řekou. Dále po proudu se řeka totiž noří do dosti hlubokého, kaňonovitého a křivolakého údolí. S romantickými zákoutími vyhledávanými letními tábory se byla nucena vyrovnat při výstavbě rychlostního koridoru i železnice. Výsledkem stavitelské dovednosti a soudobých požadavků na vedení rychlostní trasy se stalo dosti zajímavé, ne-li kuriozní, nové umístění tatenické zastávky, pro niž se našlo místo pouze mezi dvěma tunely na trati, vzdálenými navzájem jen 220 m, navíc jen na železničním mostě přes Moravskou Sázavu.

  

Pohled z jednoho tunelu na druhý s mostem na Moravské Sázavě a zastávkou ČD Tatenice

K jinému, i když opět jen k  novodobějšímu význačnému řešení dopravy v okolí Tatenic, stojící za zmínku, patří i přemostění celého údolí potoka tekoucího od Strážné, uváděného již v souvislosti s verzí II. původní trasy. Je provedeno zemním náspem alespoň desetimetrové výšky a poněkud podivné je, že postaven byl vlastně jen pro lesní cestu vedoucí do rozsáhlých lesních komplexů na Cukrové boudě. Nachází se bezprostředně na prodloužení cesty od tatenického zámku do suchých poloh, naznačeného na mapce původní trasy.

  

Nákladná stavba přemostění údolí potoka od Strážné

Za tunely výše proti proudu, v okolí Krasíkova, je však již kraj otevřený a tok řeky dobře přebroditelný na mnohých místech. Určité vodítko poskytuje stavba samotného kláštera Koruna Panny Marie, jejíž zbytky bez střechy, ale  kupodivu dobře zachované i se štítovou zdí, přečkaly více než půl tisíciletí.

  

Někdejší klášter Koruna P. Marie v Krasíkově

Jantarová stezka

Nebude v souvislostech s naší trasou snad příliš od věci zmínit i hypotézu, objevující se vytrvale zvláště v německé historiografii již od počátku minulého století. Stezka legendárního jména bývá řadou německých a rakouských badatelů kladena právě do těchto míst. Věcnou – a fakticky neoddiskutovatelnou – oporou pro myšlenku jsou nálezy jantaru v překvapivém množství několika q na dvou předměstích Vratislavi. Připomenout je možno i Komenského zprávu, že na Starém Hradisku u Prostějova se nachází myrrha = jantar, podobně, jako odtud jeho nálezy máme i z moderní doby.

Jantar, prokazatelně baltské provenience, je znám z nálezů ze starověké Indie, mnoha zemí Černomoří, Blízkého Východu, Afriky i ze západní Evropy, takže je nepochybné, že byl dlouhé věky (nálezy v Německu údajně již z doby před 30 000 lety, čili ve věku pravěkých loveckých skupin) dopravován po opravdu mnohých evropských cestách. Jestliže některá z nespočetných tras získala po něm i jméno, bylo tomu tedy nejspíše nikoliv proto, že by byla jedinou, ale spíše proto, že po ní provozovala významné dodávky na největší středomořské, řecké a etruské trhy, později ovšem do římské říše, silná obchodní společnost. Podobná možná té, již známe ještě ze středověku, činná v dodávkách soli ze salcburské oblasti po tzv. Zlaté stezce do Čech a zřejmě i dále na sever.

Množství jantaru ve Vratislavi nalezeného, při okamžitém uvedení na římský trh, by vyvolalo prudký pokles, ne-li pád neuvěřitelně vysoké ceny komodity – snad tedy i uměle udržované.

V naší historické literatuře je naopak v souvislosti s lokalizací Jantarové stezky nejčastěji předkládán konkrétní a jistě nezpochybnitelný argument zeměpisu, že nejsnadnější evropský průchod sever – jih poskytují terény Moravské brány. Je ovšem v těchto souvislostech velmi případnou otázkou, zda nějakou snadností dopravy je adekvátní vůbec argumentovat v případě váhově tak nepatrné, o to však vzácnější a cennější komodity, jakou býval kdysi jantar. Soli například bylo třeba přece jen nesrovnatelně větší množství a přesto někdejší doprava a obchod mohly zajistit její dostupnost v každé evropské vesnici.

Neočekávaně přesně zakreslená trasa Jantarové stezky. Prezentovaná webem rakouského Muzea jantaru ->

Tvorba rozličných hypotéz a závěrů badatelů vycházející z nepostačujícího počtu jednoho, či dvou dostupných dat je jednak přirozeně napadnutelná kdykoliv a také objevení dalšího, byť třeba jediného údaje mnoho takovýchto chatrných, (nebo odvážných?) myšlenkových konstrukcí bezezbytku odmítne. Při celkové chudobě našich znalostí o minulosti však nelze striktně vyřazovat ani tyto nedostatečně podporované a v současnosti třeba málo ověřitelné domněnky a možnosti. Spíše je vhodné neztrácet o nich přehled k průběžnému srovnávání s novými poznatky, jež teprve mohou některé z nich buď definitivně (t. j. podloženě), odmítnout, nebo také naopak přiřadit mezi relevantní doklady.

Podobnou, pouze šokující ideovou konstrukcí, by mohla být i mapka zde, bohužel, nepříliš čitelně reprodukovaná. S přesností snad ani nevyžadovanou vede Jantarovou stezku na našem území napřed od severu po obvyklé a zde pojednávané štítecké trase, kterou však ve Starém Městě u Mor. Třebové (odchylně od tradičnějších představ) opouští, aby pokračovala na Bouzov (!), Olomouc a posléze do v  římském období hlavního podunajského castra – Carnunta u soutoku Moravy s Dunajem.

Bohužel, zatím neznám východiska, jež kreslíře vedla zaznamenat trasu právě takto přesně přes Bouzov. Více větví, i dobových, Jantarové stezky sice nemůžeme a priori odmítat, překvapující na materiálu je právě jen konkrétní odchylka Bouzov – Olomouc. Určitě by se mapka v materiálech tohoto článku nyní neobjevila, nebýt jedné, málo viditelné a známé, geodetické skutečnosti.

Staré Město (tedy původní, předfeudální Moravská Třebová) totiž leží právě v místě křížení dvou význačných suchých tras. Severojižní jsme v tomto článku pojednávali, druhá směřuje na severozápad a spojuje Olomouc s Opočnem, olomoucko s opočenskem. (Na úvodní mapce naznačena modrým tečkováním). Opět ji, podle map vodotečí, vyspecifikoval D. Cendelín a je možno podotknout, že se právě na její linii nachází ještě několik dalších hradů – na Moravě (prehistorické?) Mladějovské hradisko a v Čechách Lanšperk, Žampach a Litice. Samotné Staré Město a Bouzov jsme již jmenovali, takže se jedná o skutečně neobvykle mnohonásobnou shodu strategických lokalit s abstraktní zeměpisnou linií. (Mapa vodotečí na stránkách MILLENIUM v bloku Suché trasy).

Nebude z bezpečnostního hlediska jistě náhodou, že právě pod Bouzovem, Lanšperkem a Liticemi se nacházely i tři brody – nebo že tři významné středověké hrady byly postaveny právě u důležitých brodů. Na území Lanšperka i Žampachu se dochovala i stejná a velmi starobylá pojmenování částí obcí – Budy. Název není vhodné odvozovat od nynějšího významu slova, (ačkoliv se tak v některých historických studiích samozřejmě děje), neboť spadá do stejného jmenného typu jako Budeč, Budín i Budějovice atd. a z původní srbochorvatštiny by měl být správně překládán jako místo bdění, čili Stráž a p. Nám jména Budy doloží existenci zdejší služby již na počátku druhé poloviny 1. tisíciletí n. l., - v dobách tzv. příchodu prvních Slovanů, což se z hlediska historie opírající se jenom o písemné prameny může zdát tvrzení nadmíru odvážné, neopodstatněné, nebo romantické, ovšem z hlediska stáří samotných suchých tras se samozřejmě o žádný časový rekord nejedná, jen o jeden z průběžných údajů.

Trasa splňuje prioritní požadavky – radikální minimalizace počtu brodů a zachovávání pravidla přímého směru – velmi kvalitně. Z Olomouce teprve po téměř 40 km je třeba poprve brodit Třebůvku – pod Bouzovem  a následující brod cestovatel absolvoval až po dalších 50 km pod hradem Lanšperkem na Tiché Orlici. Třetí ze zmíněných brodů pod hradem Litice přes Divokou Orlici následuje ovšem již po 12 km, neboť obě Orlice zde mají velice blízké a souběžné toky, jimž se nelze vyhnout. Podstatně výhodněji vychází i délka staré trasy oproti našim současným možnostem. Vzdálenost Olomouc – Lanšperk je na ní o 15 – 20 km kratší, než-li po našich silnicích, v % jsou čísla ještě větší.

Úsek Jantarové stezky na rakouské mapce Olomouc – Bouzov – Staré Město se tedy z neznámých důvodů přesně shoduje s právě popsanou dálkovou trasou, právě tak, jako se zase shoduje její severnější etapa s trasou kterou jsme pojednávali v úvodu článku. Shoda výsledků – a to zvláště na etapě Staré Město – Olomouc  je tím nápadnější, že historikové na západě Evropy teorii suchých tras zatím nemají k dispozici, ačkoliv konkrétně existující trasy cest vedených po hřbetech pahorků jsou ve Francii známy z římských dob a v Anglii jsou některé takovéto původní staré trasy dokonce vyasfaltovány. V praktickém silničním stavitelství se navíc setkáme se znalostí těchto výhodně vedených tras i na Novém Zélandu a před II. světovou válkou je anglická obchodní firma pro nové osadníky vystavěla i v Brazílii. Znalosti stavebních ateliérů (bohužel, jen některých!) by pro zvýšení efektivity práce určitě přispěly i historikům.

Fotodokumentace z míst úvozů nad Tatenicemi

Část svazku úvozů v prostoru za křížem

Pohled – I.

Pohled – II.

Pohled – III.

Pohled – IV.

Výstup od zámku na suchou trasu (vpravo patrný mohutný úvoz původní cesty)

Zámek v Tatenici

Materiál pro Seminář Staré stezky uskutečněný Národním památkovým ústavem
Brno, 2005

Vladimír Merta
Letohrad, 2005

LITERATURA:

  1. Březina, Jan, Zábřežsko v období feudalismu do r. 1848, Ostrava 1963
  2. Cendelín, Dušan, Mapa vodotečí, rukopis, 2001
  3. C. Lévi – Strauss, Smutné tropy, ODEON, Praha 1966
  4. Maurois, André, Dějiny Anglie, Praha  1993
  5. Moody, T., W., Dějiny Irska, Praha, 1996

PODKLADY:

  1. http://www.tatenice.unas.cz/
  2. www.bernsteinstrasse.net/Betty-Bernstein.htm
  3. http://www.tisicileti.cz/index.php?clanek=6&menu=002
NAVRCHOLU.cz